Běhal. Balil ženský. Střílel do lidí. Střílel do kolegů. Chránil. A ve třiatřiceti letech zjistil, že místo fungujícího života má jen torzo k pláči. Že mu zbyl byt, ve kterém mu místo dcery a manželky dělá společnost jen pes. Že mu zbyla noha, která neběhá a práce, kterou nemůže dělat. Že šel hop a nebo trop - a propadl.

A pak procitl. Měl před sebou zelené oči, řítící se do toho samého slepého tunelu, na jehož konci se rozmázl o nápis Pozor, zastav, dál to nevede. Ale... jak varovat zelené oči? Leda si lehnout přes koleje...